©

Důležité informace k vnitřní izolaci a stavebně-fyzikálním principům

Přejeme zábavné čtení!

Vnitřní tepelná izolace se používá jako alternativa nebo doplnění k dodatečné vnější izolaci nebo izolaci uvnitř zdiva. Zatímco u těchto systémů se nosné zdivo nachází na „teplé“ straně izolace, a tedy ze stavebně-fyzikálního hlediska nepředstavuje zpravidla žádné riziko, u vnitřních izolací je nutné vždy zohlednit možnost, resp. riziko kondenzace vodních par. K použití vnitřní izolace a ke zlepšení tepelné ochrany zpravidla vedou dva rozhodující důvody:

  • Další uvedené možnosti uspořádání vrstev tepelné izolace nejsou k dispozici anebo nejsou dostatečné. Tak například ve využívaných a vytápěných stávajících budovách, u nichž není povoleno, žádoucí nebo hospodárné provést stavební úpravy fasády, je vnitřní izolace často jedinou možností, jak snížit ztráty vzniklé prostupem tepla stavební konstrukcí.
  • Celá budova nebo její jednotlivé místnosti jsou využívány a vytápěny jen sporadicky. To platí například pro zasedací místnosti, slavnostní sály nebo místnosti pro sportovně-rekreační činnost. V takovém případě nabízí vnitřní izolace rozhodující energetické výhody. Místnosti je možné rychle a efektivně vytopit, neboť díky vnitřní tepelné izolaci není nutné ohřívat masivní venkovní zdivo.

U architektů a inženýrů, kteří vystudovali v devadesátých letech nebo ještě dříve, je vnitřní tepelná izolace leckdy stále ještě spojována s poškozením staveb. Podle tehdejší nauky a na základě srovnávacích propočtů Glaserovou rovnicí pro stěnové konstrukce s vnitřní a venkovní izolací byly konstrukce s vnitřní izolací vnímány jako problematické, a to zejména s ohledem na kondenzaci vodních par. Tehdy nabízené řešení bylo následující: Obzvláště pečlivé plánování a svědomité provedení vnitřních izolací pouze ve spojení s vnitřní parozábranou nebo parobrzdou.

Připojovací body konstrukčních částí a různé prostupy, křížení či deformace (například zhlaví trámů dřevěného stropu) však představují těžko řešitelné problémy. Pozitivnímu účinku, který prostřednictvím fólií či parotěsných vrstev zabraňuje difúzi vodní páry do vnitřních prostor budovy, stojí v protikladu snížení schopnosti vysychání například při zvnějšku pronikající vlhkosti. Vrstvy s vysokým odporem vůči difúzi páry ztěžují vysychání, což může zejména u budov vystavených náporu vody směrem do interiéru, například při letních přívalových deštích, vést ke hromadění vlhkosti v profilu stěn.

Vlastnosti kapilárně aktivních izolačních systémů – na rozdíl od parotěsných nebo parobrzdných vrstev – umožňují díky potenciálu pro vysychání dlouhodobé vysoušení, a to také u dříve poškozených částí stavby. Vznik kondenzátu je tolerován, protože o rychlý a celoplošný zpětný odvod vlhkosti se po celý rok stará kapilární aktivita. V průběhu posledního desetiletí se pro vnitřní izolace jako „aplikačně nejbezpečnější“ ukázala skupina „kapilárně aktivních izolačních materiálů“.

Už několik let jsou k dispozici vícedimenzionální, nyní také již velmi dobře kalibrované výpočetní programy, pomocí nichž lze snadno simulovat hygrotermické charakteristiky fasádových konstrukcí, které tuto skutečnost působivě dokládají.

  • Parotěsné a parobrzdné systémy
  • Kapilárně aktivní systémy
  • Poznámky k výběru systému
  • Požadavky na zpracování
  • Vnitřní izolace částí staveb, které jsou v kontaktu se zemí
  • Nařízení o tepelné izolaci (WSchV) / nařízení o energetických úsporách (EnEV)
  • Požadavky dle EnEV
  • Firemní prohlášení o shodě s požadavky nařízení EnEV
  • Skleníkové plyny
  • Součinitel prostupu tepla (hodnota U) / tepelný odpor (hodnota R)
  • Přechodový tepelný odpor (Rsi a Rse)
  • Přechodový tepelný odpor (RT)
  • Výpočet hodnoty U [iQ-Lator]
  • iQ-Lator – základy